Zaseknutá v čase …

Také znáš ten pocit, že se zasekneš v čase?

Včera večer jsem seděla, pila Chardonnay, děti spaly a já si stále dokola pouštěla jednu písničku. Stále a stále a stále znovu. Nemohla jsem přestat. Písnička, kterou jsem si pouštěla, když mi bylo třináct let. Milovala jsem ji. Bobby Bare „Rosalie“

Vybavily se mi mé dětské sny. Viděla jsem se tehdy jako kovboj mezi stádem koní na pláních, prériích v Americe. Nádherná příroda. Vše čisté a přitom drsné, přesně tak, jak je v divoké přírodě. Ten ohlušující zvuk tisíců kopyt. Koně, kteří běží, házejí hlavou, hřívy vlají. Nezastavitelná energie. Bláto, kamínky létají vzduchem. Nespoutaná síla, ve které můžeš umřít v extázi nebo v bolestech. Jakákoliv smrt v tomto místě stojí za to …. je to tak intenzívní pocit. Jen to, že sis to mohla zažít, znamená, že můžeš v klidu umřít.

Možná přesně víš, o čem tady píšu a možná vůbec nerozumíš. Nevadí. Jednoho dne určitě budeš mít stejně intenzivní pocit a pochopíš.Včera jsem se zasekla v čase třináctileté holky. Kam se ztratily moje sny? Tolik jsem si jich splnila. Přesto včera jsem si díky této písni vzpomenula, že to, po čem moje duše prahla, jsem si stále ještě nesplnila. Moje dětské sny. Doba, kdy jsem byla ještě bez závazků ………..

Určitě miluješ svoje děti. Ty narozené, ty nenarozené a i ty pochované … I já miluji svoje děti. Jsou pro mě to nejdražší na světě. Bez váhání mohu napsat, že bych za ně dala svůj život, kdyby to bylo třeba. Neváhala bych.

Často, my mámy, opouštíme své sny pro své děti. Děláme to rády a s naprostou jistotou, že víme, co děláme a proč to děláme. Přesto bolest z našich nenaplněných snů někde v nitru naší duše zůstává. V průběhu dospívání a života se ztratíme, abychom se v určitém čase zase mohly najít.

Pamatuji si Adélu, jak před několika lety na ženských kruzích řekla: „Až se mi narodilo třetí dítě, došlo mi, že nejsem mateřský typ. Že tohle prostě nemám ráda. Nenaplňuje mě to.“….. vůbec to nesouviselo s láskou k jejím dětem. Ty ona milovala. Polovina žen v tomto kruhu najednou řekla: „Já také nejsem mateřský typ. Také mě to nebaví. Své děti ale miluji.“ … každá z nich dodala. Jak osvobozující pocit to tehdy pro ženy v tomto kruhu byl. Informace, že není nutné milovat mateřství a rodičovství, když jsem žena, osvobodila ženy v kruhu. Pokud to máš stejně, možná i Ty od této chvíle budeš osvobozená z pout předsudků a představ společnosti. Láska k dětem je něco jiného než láska k mateřství a rodičovství.

Pokud jsi i Ty, jedna z těchto žen, které milují své děti, přesto si toužíš plnit své sny a jít za tím, kam Tě Tvá duše vede, je to v pořádku. Jsi v pořádku. Nejsi špatná máma. Jsi stále ta nejskvělejší a nejúžasnější máma pod Sluncem.

Prosím, vyslyš moji dnešní prosbu.

Hned, jak to bude možné, tak se pokus alespoň část svých snů v tomto svém životě splnit. Pamatuji si moment, kdy mojí mámě nebylo vůbec dobře, seděly jsme na chodbě nemocnice a ona říkala: „Vždycky jsem se chtěla naučit kreslit“. Nestihla to. Měla nás. Tři dcery.

Máma mojí kamarádky několik týdnů před odchodem na onen svět své dceři – mojí kamarádce řekla: „Vždycky jsem chtěla vidět a procestovat Ameriku“. Nestihla to.

Vzpomínám, jak jsme s mojí mámou chtěli letět letadlem na dovolenou a odkládaly jsme to. Dva dny před jejím koncem mi zahřívala ruce pod nemocniční peřinou a říkala: „Marťo, ve skříni ve třetí poličce pod oblečením mám pět tisíc na tu naši dovolenou. Vem si je.“

Včerejší večer jsem proplakala moc slz.

Milá ženo, možná jsi teď ve fázi, kdy si nemůžeš plnit své sny.
Přesto na ně nezapomínej a nepohřbívej je.
Stále je oživuj a snaž se je plnit.
Pro sebe.
A také pro své děti.

MILUJEŠ SVOJE DĚTI?
SPLŇ SI, PROSÍM, SVÉ SNY.
KDYŽ UŽ TO NEUDĚLÁŠ PRO SEBE, UDĚLEJ TO PRO NĚ.

Protože není pro děti nic bolestivějšího, než se dívat na svoji mámu, která odchází ze svého života s nenaplněnými sny.

S láskou v srdci, Martina 💛🧡❤️💚💙💜🤎