Košík je prázdný

Vždy se najde někdo, komu bude dávat Tvoje vášeň smysl

6.5. 2022Martina Bajerová 0 Komentářů

Hned od rána jsem věděla, že půjdu dovnitř….
Do bytu starého neudržovaného nemocného osamělého muže.
Do bytu, kde čpí pach stáří a nemoci.
Věděla jsem to, i když jsem neznala jediný důvod, proč bych měla vstupovat.

VĚDĚNÍ VYCHÁZÍ ODJINUD NEŽ Z MYSLI.

Začala jsem se připravovat na smrad, který budu muset podstoupit. Věděla jsem, že neodmítnu. Co však neodmítnu, jsem nevěděla. Soustředila jsem se pouze na to, že musím zvládnout emočně i fyzicky zápach, při kterém se mi minule navalovalo.
„Prý už nemá nohu“, říkali ….
„Uřízli mu ji“, říkali …..

Muž, se kterým jsem se již dvakrát musela potkat kvůli administrativním procesům. Jednou v LDNce, jednou u něj doma. Od té doby jsem si pamatovala ten pach. Tehdy jsem stála na chodbě a věděla, že jestli se ještě jednou nadechnu, navalí se mi. Zadržovala jsem dech a byla šťastná, že můžu odejít, že mám vyřízeno.
……
Koupila jsem bonboniéru a čokoládové oplatky v obchodě, věděla jsem, že má rád sladké. Mé otevřené srdce s ním soucítilo. Byl velmi chytrý a vzdělaný. Zároveň zanedbaný, téměř nechodící.
Zazvonila jsem dole u vchodových dveří, za chvíli se rozezvučel zvonek. Vyšla jsem jedno patro bytového domu.
Pomalu se otevíraly dveře. „Uřízli mu nohu“ znělo mi v hlavě.
Otevřel.
Opíral se o berle. Ujít i jediný metr byl pro něj výkon. „Dobrý den“ pozdravila jsem. Byla jsem ráda, že ho vidím. Že je stále naživu a že je z LDNky opět doma.
Vždycky mám radost z jakéhokoliv úspěchu, co kdo dokáže. Kolik fyzické a psychické dřiny to stojí.
„Dobrý den“, zachrčel. Podívala jsem se na obličej. Zarostlý, neoholený. Nějaké tričko, ani jsem ho neviděla. Nějaké domácí trenky …. pomalu jsem sjížděla očima dolů k uříznuté noze.
Byla tam!
Zamotaná do obvazů.
Bylo viděl, jak jsou obvazy prosáklé, mokré, místy krvavé.
Ale nohu měl.
„Blázni“ pomyslela jsem si o lidech, kteří vytváří nepravdy.

ZE STRACHU MYSL GENERUJE NESMYSLNÉ MYŠLENKY.

Byla jsem ráda. Má nohu! 🙏

Vyřídili jsme podpisy. Postupně jsem vpouštěla do nosu pach z bytu. Připravovala jsem se. Při předávání papíru pro podpis jsem vstoupila dovnitř předsíně. Jeden krok. Tam měl židli. Zatajila jsem opět dech. Můj žaludek se bouřil. Vycouvala jsem a rychle nenápadně nadechla vzduch z chodby.
Předala jsem bonboniéru.
Udělala mu radost.
„Chcete vidět kameny?“
„Kameny?“ opakovala jsem.
„Ano, kameny“, mávnul berlí směrem k pokoji.
„Ano, chci“ odpověděla jsem.
V duchu jsem se usmála.
Tak kameny. Aha. To bylo ono, proč jsem měla vstoupit a proč jsem se od ráda připravovala.
„Můžu v botách?, zeptala jsem se.
„Ano.“
Naposledy jsem se na chodbě několikrát nadechla a s myšlenkou „Děj se vůle Boží“ jsem vešla. Prošla jsem třemi kroky předsíňkou a vstoupila do pokoje.
Od země až po strop stovky možná tisíce kamenů.
Celoživotní sbírka.
Celoživotní vášeň.
Celoživotní jmění.
Drahokamy a polodrahokamy.

„Každý kámen má svůj příběh“ promluvil po chvíli.
Stále mě pozoroval.
Zamávala jsem rukama, na kterých mám své náramky.
„Já mám kameny moc ráda. Nosím na sobě furt nějaké. Dřív mě nic neříkaly, ale dnes cítím jejich sílu.
Věříte v jejich sílu?“
„Ne!“, zaznělo rezolutně. Je to dnes populární. Kámen je jen kámen.
„Tohle je jantar, že?“ poznala jsem.
„Ano, i tam byl jantar, v té skříni támhle“ mávl berlou.
Šla jsem tam.
„Ten chleba“ usmál se.
Velký kámen jako chleba.
Nerozpůlený, neroztříštěný.
„Tahle velká brambora je jantar?“ smála jsem se.
„Ano,“ smál se.
Prohlížela jsem jeho kameny více jak půl hodiny.
U stropu pavučiny, na zemi místy špinavé obvazy.
Po celou dobu jsem kroutila hlavou.
„Vášeň …. vášeň … vášeň… “ běželo mi v hlavě.
„A tam na zemi, to černé, to je šungit“ zamával berlou.
„Ano ten znám, dávám si ho do vody na čištění !!!“ vykřikla jsem radostí, že jsem opět ze stovek kamenů některý znala.
Udělalo mu to radost.
Radost, že někdo má radost z jeho kamenů.
Že to, co má rád, má smysl.
Aspoň pro někoho.
Po čase opět (možná poprvé v životě) někdo uznal jeho lásku, jeho celoživotní cestu, jeho celoživotní vášeň.